Milí přátelé. Udělejte si pohodlí a poslechněte si jeden pravdivý životní příběh. Může se stát také Vám a Vašim dětem.

Za sedmero horami a sedmero řekami. Za mlhou , která by se dala krájet. Žila, byla jedna krásná holčička. Byla to velmi hodná a milá dívenka. Její rodiče ji moc milovali a zahrnovali radostí, penězi a láskou. Jak holčička rostla a dospívala, byla stále krásnější a inteligentnější. Začala si uvědomovat, že má velkou moc. Začala zjišťovat: jsem žena. Objevila tajemství lásky a síly ženskosti. Zjistila obrovské možnosti, které to v sobě skrývá. Zjistila: Jsem skvělá herečka.

Celý život jí rodiče vštěpovali zásady, podle kterých se má chovat. „Musíš být na lidi hodná, vycházet jim vstříc, milovat a ctít je a být jednou vzornou, vzdělanou ženou.“ Tak ji domlouval otec a matka. Ona ale postupně chtěla něco víc. Říkala si: „Proč bych měla být taková a nemít větší možnosti ? Proč bych nemohla mít větší moc, úspěch ? Chci si dělat to, co chci já. Poznat opravdovou moc světa. Chci poznávat všechny radosti a rozkoše co se naskýtají. Respektovat jen to, co chci já. Jsem nezávislá, svobodná. Nikdo mi nebude říkat jak se mám chovat. Já jsem princezna a svět mi bude ležet u nohou. Umím to zahrát. Jsem ta nejlepší.“

Holčička dospěla do věku šestnácti let. Rozvinula naplno své schopnosti. Dokázala sbalit koho chtěla. Namluvit komukoliv co se ji líbilo. Lež, přetvářka, podvod, hraný soucit a falešná láska – postupně všechny zábrany padly. Ztratila svědomí. Dokázala zahrát krásnou nevinnou tvářičku a její rozkošné zlaté vlásky jen jako by potvrzovaly sílu jejího umění. Všichni si mysleli (včetně jejich rodičů): je to náš nevinný anděl. Netušili nic o pravé podstatě jejich dívenky.

Do srdce mladé slečny se však rychle drala temnota. S rostoucí mocí a zkušenostmi se zvětšovala její síla. Neměla daleko k bohyni. Zdálo se, že ji nic nemůže zastavit.

S dalšími a dalšími výhrami bylo ovšem stále těžší a těžší udržovat zdání o své dobrotě, upřímnosti a nevinnosti. Nejtěžší úkol, který ji čekal, byl však již na obzoru.

Obrovským tempem narostl okruh jejich známých a přátel. Jediný problém představovali lidé, kteří ji opravdu poznali, které si blíže připustila k duši (ne jen k tělu). Tady se ji mnohdy nepodařilo zamaskovat svou pravou podstatu. Tady zklamala sama sebe, svou dokonalost a „žralo“ ji to. Těchto lidí začalo být čím dále tím více. Ona však dokázala svým šarmem a hereckým uměním velkou část z nich opět přivést do řad svých obdivovatelů a obdivovatelek. Její činy a konání ovšem tito lidé i nadále sledovali a postupně začali také oni chápat, jak se věci ve skutečnosti mají.

Holčička zjistila: nelze tu hru hrát se všemi do nekonečna. Chci-li být stále silnější a mocnější, přitom skrývat svou pravou tvář, pak musím změnit buď sama sebe a hrát alespoň z části podle pravidel fér nebo se přesunout po čase jinam. Třeba do jiné země, kde mne ještě neznají. Na jiný kontinent, kde budu mít větší moc a prostor. Kde budu mít nové možnosti. Lepší prostor k manipulaci.

Ubíhala léta. Z holčičky se stala dospělá, úspěšná žena. Byla dokonalá. Zkušená. Nejlepší. Neodolatelná. Byla falešná a dělala si co chtěla. Manipulovala lidmi jak se jí líbilo. Využívala je ke svým cílům a bez skrupulí je odkopávala pokud již nebyli užiteční nebo je tzv. „vysála“. Hrála to výborně. Většina pořád nepoznala jaká je to ve skutečnosti mrcha. A ikdyž ji zažili na vlastní kůži, ona je většinou dokázala přesvědčit, že to všechno co jim udělala bylo nakonec jen pro jejich dobro :o). Byla geniálně zlá, krásná, báječná, stále budící dojem nádherné nevinné dívenky. Byla tolik inteligentní. Inteligentní mrcha :o). Ale stále se ji nedařilo odstranit těch několik lidí z minulosti, kteří jí prokoukli, poznali a věděli co je zač.

A pak to přišlo. Jako rána z čistého nebe. Opravdu šíleně se zamilovala. Bránila se tomu. Skřípala zuby. Svíjela se v křečích, ale nakonec do toho stejně spadla tak silně, jak na to byla zvyklá u svých bývalých milenců a lidí, jimž pobláznila hlavy a využila je. Začala si uvědomovat svou slabost. Změnila se a přestala být opatrná a ve střehu. Přestala díky lásce hrát hry. Hry na lásku, hry na život. Její cit byl nejsilnější. Tak báječný a úžasný. Už nebyla svobodným člověkem. Tou silnou a nezávislou bytostí. Tou nevinnou dívenkou. Tou velkou herečkou.

Její láskou byl velmi inteligentní, charismatický, zkušený, starší muž. Dalo by se říci, že si byli nesmírně podobní. Oba vyznávali stejné „hodnoty“. On se však do ní ve skutečnosti nikdy nezamiloval. Právě proto, že vyznával tytéž „hodnoty“ jako ona. Nepoznala to. Její srdce ho totiž nesmírně milovalo. Toužila po něm. Chtěla jej každý den a noc. Jediná její myšlenka se neobešla bez něj.

Ta hrozná skutečnost ji „docvakla“ až později. Vzali se. Přepsala na něj svůj majetek ještě před vstupem do manželství. Chtěla s ním mít děti. Byla čím dále tím více zamilovaná. Její konec se však blížil.

Když přišla jednoho dne domů, našla na stole rozvodové papíry. Byla těhotná. Zanedlouho měla přivést na svět své první dítě. Manžel přišel večer domů z firmy. Ta byla již také součástí převodu majetku v předmanželské smlouvě. Pracovali ve firmě spolu. On byl 100% majitel a ona výkonná ředitelka společnosti. Měla pracovní smlouvu.

Manžel ji ani nepozdravil a šel si lehnout. Ona k němu rychle běžela a chtěla vše probrat. Manžel ji však neznal. Jen se usmíval a nemluvil. Nechal ji trápit se. V jeho očích bylo vidět jasné uspokojení. Ty ohníčky v jeho očích a ten úsměv již pak neměla nikdy zapomenout. Najednou si uvědomila kolikrát obdobnou situaci sama způsobovala druhým.

Za hodinu zazvonil u jejich domu zvonek. Manžel se zvedl a šel ke vchodu do domu. Jeho žena ustaraně cupitala za ním. On otevřel dveře a dovnitř vplula nádherná černovláska na vysokých podpatcích s charismatickým úsměvem a jiskrnýma očima. Políbil ji, objal, vzal do náruče a odnesl do ložnice. Když zavíral dveře dal své těhotné ženě pusinku na líčko a prohodil s naprostým klidem a pohodou: „Do patnácti minut ať tě tady nevidím“. „Víš, že ti tu nic nepatří. Zmiz mi z očí. Již tě nechci vidět :o). Chci poznat mnoho jiných žen a tebe již nemiluji :o).“ A pak ON pronesl tu větu, kterou ona tolikrát sama používala ve svých dřívějších vztazích a deptala pomocí ní své bývalé. „Ale jestli chceš, tak zůstaneme přátelé.“ Usmál se na ní. Jeho oči zajiskřily škodolibým úsměvem. „Však víš jak to chodí. Třeba ještě jednou budeme spolu. Kdo ví, jak to bude za několik let, jestli budu ještě volný, ale teď si dělej, co chceš. Jsi mladší, poradíš si :o).“ Se slovy: „Nikdy neříkej nikdy,“ se za ním a tou krásnou černovláskou zavřely dveře do ložnice. Ve dveřích se několikrát otočil klíč.

A tak skončil příběh princezny, která si myslela, že je nejlepší, ale v několika minutách přišla o všechno. Její přesvědčení, že je nejsilnější a nikdy nebude poražena bylo rozprášeno. Příliš pozdě pochopila svou slabost. Příliš pozdě pochopila, že ji osud splatil i s úroky. Pochopila konečně sílu bolesti a utrpení, které sama tak ráda a velkoryse rozdávala.

Uběhlo deset let. Svého ex manžela již nikdy neviděla (jen jeho peníze za výživné). Narodily se jí dvě krásné děti a každý den ji připomínaly její někdejší lásku a chybu. Již se nedokázala znovu zamilovat. Když její bolest konečně vyzrála a vystupňovala se na maximum, potkala svého bývalého milence (nikoliv manžela) , kterému kdysi ona ublížila tak, jako snad žádnému jinému člověku. Byl to dobrý člověk, kterým dříve tolik pohrdala a deptala jeho důstojnost a lásku. Osud tomu chtěl: sedli na kus řeči. Omluvila se. V slzách mu vyprávěla svůj životní příběh za těch uplynulých deset let. Konečně byla schopna upřímně hovořit. Upřímně jednat. Byla úplně jiná. Její ustarané vrásčité oči již prozrazovaly jen hloubku bolesti a touhu po lásce, věrnosti, pochopení, souznění.

Dámy a pánové dali byste ji ještě šanci :o))) ?

Několik reakcí:

1/muž - Já bych ji asi taky dal šanci, ale důvěra by už nikdy nebyla vůči ní .... Člověk 1x zradí, ublíží, nejde už důvěřovat ... Udělám si rád čas na cokoliv, co může pomoci nejen mě, ale i přátelům. Něco, co může pomoci mnohým lidem pochopit sama sebe a nebo otevřít oči v jejich vztazích, ať už v dobrém nebo i špatném. Každý se časem mění ať k lepšímu či horšímu, ale životní rány, nutí člověka být lepším....


2/slečna: Já bych ji asi šanci dala, pokud si to uvědomila. Každý by měl mít druhou šanci a dokázat, že teď je jiný.


3/slečna1: Dala bych jí šanci, ale jak říkám, hned bych jí nedůvěřovala.


4/slečna2: Ano dala.


5/slečna3: Nevím, strašně záleží na tom, jestli ji ten dotyčný po tom všem ještě dokáže milovat..resp. jestli ji ještě miluje.


6/slečna4: Jo to nevím, protože nevím v jaké byl ten člověk situaci a jak se po tom všem cítíl. Musela bych být v jeho situaci, ale podle toho příběhu bych jí dala asi šanci.


7/slečna5: Já si myslím, že dostala pořádnou lekci, ale možná, že si své chyby uvědomila až příliš pozdě..... Každý člověk si zaslouží ještě jednu šanci, pokud se dokáže upřímně omluvit a pochopit své chyby atd... Sice ublížila mnoha lidem, kteří ji měli rádi,.....ale i tak by tu šanci mela dostat ! Je moc smutný příběh a lituji toho tvého kamaráda ! Víš trochu mi ta holka připomínána mne !


8/slečna6: Abych řekla pravdu,tak asi by měla tu šanci dostat, každý by měl dostat 2 šanci, ale já jsem typ člověka, který si vybírá lidi, kteří by měli dostat druhou šanci, a kteří ne, ale jí bych ji asi dala, víš něco podobného jsem zažila s ......... a tu šanci jsem ji dala a nezklamala mě,ani ostatní.

9/slečna7: Ale takových slečen je dnes bohužel moc a moc, prospěchářských potvor. Ještě jeden dodatek, ikdyž bych někomu, kdo mi ublížil, dala druhou šanci, už bych asi neměla bezmeznou důvěru a každý by měl dostat šanci...otázkou je, jestli ji má pořád ještě rád, dokáže odpustit a znova ji milovat.

10/slečna8: Ahoj Lovče,velice nádherný příběh.Trochu mi připomnělo tebe tak dva roky zpátky. Kdy jsi procházel davem tvých tzv.přátel, které si nazýval známými a dívčinu (nemyslím tím sebe), která tajně prosila o tvůj pohled, jsi minul bez povšimnutí. Snad si ji dal jen malou naději, ale netušil jsi její zájem o tvou osobu. Proto také vznikla přezdívka-lovec smutku. Jinak k té povídce. Opravdu moc krásná a k zamyšlení. A zda bych jí dala šanci. Určitě. Ač sama mohu odpouštět, neumím zapomínat. Šanci bych jí dala. Už se spálila a poučila natolik, že může být pro okolí plnohodnotným člověkem. Jde jen o to, zda jí odpustí ostatní, co jim ublížila. Moc krásné. Fandím ti a přeji super den

11/ muž 2: Ta povídka je dooost dobrá ...a je hooodně ze života ... a přiměl jsi mě díky ní, že opravdu uveřejním tu zpověď četaře. Tobě taky, některé části povídky mi něco připomněly ... Jo jo, Tvým certifikátem je duch pod kabátem a s ním teď zkoušej hrát. Jdeme na to.

12/muž 3: Moje bývalá řekla, že by ji šanci dala. Ale když jsem ji řekl svou odpověď, trochu svou obměnila, resp. rozšířila, že by si musela byt jista. Je to těžké...Já jsem si však řekl, že po tom, co mě nechala, už nikdy nechci prožít takové zklamání...to je vše...

13/muž 4: Já být tím chlapem z toho příběhu, a ona by se zdála být opravdu změněná, tak bych ji asi dal šanci, ale už by to nebylo jako dřív... Byl bych hodně opatrný, asi by to nebyla láska celým srdcem, protože bych se měl neustále na pozoru, jestli to třeba zase jenom nehraje...Prostě už bych se snažil, aby to nebylo tak pohádkové, ale prostě reálné... Ale jak se říká člověk míní a život mění...


14/slečna9: Jen možná bych dala šanci, již mockrát jsem se spálila.