8.4.2005. Pátek spojený s velmi milými setkáními a báječnou akcí v Octopusu. Přišla celá řada dobrých známých a přátel. Bohužel také přišli někteří lidé, při vzpomínce na jejichž neupřímnost a lži vás to stále u srdce pěkně bolí. Ale i přesto jsme prožili jeden z báječných večerů a nic nám jej nemohlo pokazit......Jdeme dál. Jak se dá navázat na starý život ? Jak se dá pokračovat, když v srdci, tady hluboko v srdci začínáte chápat, že se vrátit nelze. Jsou věci, které čas nenapraví. A ani to Rostíkovo - čas otupí i ostrý břit - nefunguje. Některé rány zasáhly příliš hluboko. Zůstaly ve vás a ponesete si je po celý váš život..... Život píše nesčetné příběhy. Příběhy, které se v mnoha svých podobách opakují od počátku světa. Pravda, zlo, láska, nenávist, bohatství, chudoba, věrnost, zrada, světlo a tma. Rozdíly mezi tím co je správné a co není. Tím jak a proč se zachovat, jak jednat. Dnes se zdá být rozhodujícím měřítkem chování většiny a přesvědčení o tom, že není možné se z tohoto bludného kruhu vymotat, protože je to bláznovství chtít být jiný ve světě, který je prostě takový. Toto přesvědčení, že jiné již to nebude a lze jen trpně přihlížet a nebo se chovat stejným způsobem jako ostatní a vytěžit pro sebe co nejvíce. Tak také můj nejlepší přítel pronesl v tento den památná slova:,,Proč se mám snažit být lepším, když všude panuje podlost, podvody, závist a zrada ? Byl bych blázen, kdybych se nesnažil pro sebe vytěžit co nejvíce z této situace. Byl bych - li jiným - svět by mne semlel. Proto již věřím jen sám sobě a využívám druhé ke svým cílům. Bolest mne naučila být tvrdý a odhodlaný. Člověk není dokonalý a věřit se mu nedá. Proto věřím jen a jen sám sobě - věř druhým, miluj, jednej s nimi slušně a budeš zrazen, zdrcen a tvůj prach rozptýlí do všech koutů světa. A pokud snad přežiješ tu podlost lidského plemene, zůstaneš nakonec sám. Věren svým zásadám, dobru a lásce. Ale sám. Opovrhován a přezdíván bláznem, kterým není hodno se zabývat. Já můj milý příteli nechci takto dopadnout." .........Asi po dvanácti hodinách od tohoto rozhovoru jsem si znovu prohlédl geniálního Pána prstenů. Na konci druhého dílu Dvě věže je báječný dialog Sama s Frodem. V momentě, kdy již není další naděje a zdá se být vše ztraceno. "Jako ve velkých příbězích pane Frodo. V těch důležitých. Plných tmy a nebezpečí. Někdy člověk ani nechtěl znát konec, protože nemohl být šťastný. Jak by mohl být ještě někdy svět takový, jaký býval ? Když se stalo tolik zlých věcí. Ale nakonec je to jen pomíjivá věc. Tenhle stín i tma musí skončit. Nový den přijde. A až vysvitne slunce, pak bude svítit tím jasněji. To byly příběhy, které v člověku zůstaly. Příběhy, které něco znamenaly, ikdyž byl člověk ještě malý a NECHÁPAL PROČ. Ale myslím pane Frodo, že teď chápu. Už vím. Lidi v těch příbězích měli spoustu možností vzdát se. Ale nerezignovali. Nevzdali se. Šli dál. Něčeho se drželi."  Frodo:,,Čeho se drželi Same?" Sam přistoupil k Frodovi, zvedl jej ze země, přidržoval jej a řekl:,,V tomhle světě ještě je dobro pane Frodo. Stojí za to o něj bojovat." A naděje zahořela.